5. - Somewhere between dream and reality | MARRY

Ahoj.. deníku. Dlouho jsme se neviděli.

Tomuhle zápisu se nevyhnu.. musí tu být, stejně jako ty ostatní. I když nevím, proč bych ho psala, protože tu událost z hlavy snad nikdy nedostanu, ale.. prostě musím. Konečně mám skvělou náladu na to, abych si ji mohla pokazit tím, že se vrátím k tomu dni, na který se marně snažím zapomenout a vytěsnit ho z paměti někam hodně daleko. 

Začalo to tak, že jsem se ráno vzbudila opravdu hodně brzo… Nevím kolik ani bylo hodin.. pět ráno? Cítila jsem se opravdu zvláštně. Něco mi připadalo divné.

Venku byla ještě tma a já jsem sešla do spolky.

Nikde nikdo. No jasně, vždyť všichni ještě spí.

Jenže najednou se od obrazu ozvalo zavrzání a do spolky vstoupila osoba v černém a na hlavě měla kapuci. Přišla ke stolu a kapuci si sundala. Byla to Marry… Očividně strávila noc mimo zdi naší koleje.

Vyjela jsem po ní. Nevím, co jsem si myslela, ale najednou se ve mně vzedmul takový vztek… Co to do mě vjelo? Vždyť já jsem taky ta, co rozhodně netráví noci jenom ve svém pokoji.

Hádaly jsme se opravdu nahlas, až jsem se divila, že jsme někoho nevzbudily.

Nikdy nezapomenu na ten pohled, který mi Marry věnovala, než odběhla s nasazenou kapucí opět pryč ze spolky.

 

Už tě nikdy nechci vidět!“

 

Najednou jsem si uvědomila, co jsem právě udělala. Co se to SAKRA stalo?! Co jsem si myslela?! Vždyť je to Marry! Mně snad.. nejbližší člověk tady. V hlavě se mi znovu rychle přehrála naše hádka. Uvědomila jsem si každé slovo, co ve spolce zaznělo a odráželo se to od stěn. S každým slovem sílil třes, který ovládal moje ruce a zatemňoval mi mysl. Skončila jsem v koupelně.. opět. Můj silný spojenec, voda, mne ovšem zradil a nezahnal ten nevítaný pocit pryč jako vždy.

Seděla jsem schoulená na kachličkách a hlavu jsem si opírla o ručník zavěšený na zdi. Čekala jsem minuty, než jsem otevřela oči. A zase to bylo pryč.

Věděla jsem, že to po několika minutách přejde stejně rychle, jako o přišlo, ale to čekání bylo mučící. Ovšem tentokrát to zanechalo znamení své návštěvy. Prsty se mi stále třásly. Zamířila jsem zpět do postele. Musím usnout, dokud mám ještě čas, než bude snídaně. 

 

Nedalo mi to spát a tak jsem se probudila stejně ještě několik minut před snídaní. Nakonec jsem se na ni stejně vykašlala, protože jsem byla tak nervózní, že jsem se dokonce bála se vzdálit od mého pokoje, pokud to není nutné. Vzala jsem si tedy nějaké jídlo, co jsem měla v tašce.

Sedla jsem si do křesla naproti krbu a sledovala jsem plameny. Byly svým způsobem uklidňující.. ale ne dost. Mé myšlenky se stále vracely k dnešnímu ránu.

Šla jsem na hodinu a musela jsem vypadat jako tělo bez duše. Myslím, že na mě někdo mával, ale nějak jsem nevnímala kdo to byl.

Mé zápisky z hodiny jsou asi takovéhle :

-                                                        

-                                                        

-                                                        

-                                                        

…                                                       

Jo, to je všechno.

Vrátila jsem se do spolky do křesla ke krbu. Pořád jsem tam čekala a poslouchala tikající hodiny, které mi připomínaly, že se blíží další hodina.

Pak si ke mně přisedla Marry. To mě fakt… zaskočilo. 

Vypadala..klidně a.. šťastně. Dokonce se mě zeptala, co se stalo, že vypadám tak zklesle. To mně odzbrojilo ještě víc než odzbrojovací.. Už jsem ovšem musela jít na hodinu a tak jsem rychle vyběhla směrem k učebně. Ona si nepamatuje to ráno?

Byl to hrozný den. Hodiny jsem nevnímala a radši jsem sledovala svoje prsty a ujišťovala se, že se nezačnou třepat.

Večer jsem se už celá vyčerpaná vrátila na kolej. Tam jsem opět potkala Marry. Neústupně se mně ptala, proč s ní nemluvím a hlavně proč se divím, že ona mluví se mnou. Vzala jsem ji tedy na pokoj, abych jí to všechno vysvětlila.

 

Vůbec nevěděla o čem mluvím..

 

Takže vlastně.. se nic nestalo a byl to jen sen. Ale moc živý. Ulevilo se mi, ale zároveň mě to zděsilo.. Jaká je hranice mezi snem a skutečností? Co když to člověk prostě nerozezná? Do teď mi to nedává spát. Co když to není první událost o které jsem si myslela, že se stala a přitom to byl pouhý sen?

Komentáře

Přidat nový příspěvek

*vidíš jednoduchý, černě obalený deník nadepsaný: Katie Vayne, Nebelvír.*

*Na zadní straně je od mladší sestřičky vidět obrys jednorožce*