7. - What does it really cost?

Ahoj deníku,

to jsem zase já, tvá stvořitelka. Píšu z King's Cross. Dorazila jsem na nádraží už před nějakou dobou, abych si mohla zařídit lístky. Už jsem mohla sedět v autobuse  nějakou starou paní, namáčkutou vedle mě, zírající mi přes rameno, jen co kouknu jinam. Ale ne, díky. Dávám přednost volnému pohybu v kupé, pokud možno privátnímu... mám cesty vlakem ráda. Dá se u nich dost přemýšlet.

A div se nebo ne, mám nad čím.

 

Stalo se něco, o čem jsem si myslela, že je to hotová a vyřešená věc. Rozhodně jsem nečekala, že to potká zrovna mě. Dobře, v prvním ročníku bych s tím počítala, to je asi samozřejmost, ale v druháku už moc ne.

Začalo se mi hrozně stýskat. Po mámě. Asi jsem se ti zapomněla zmínit, že když jsem minulé prázdniny jela domů, setkala jsem se pouze s tátou, Oriannou a Orfeou (a prarodiči), jelikož máma, byla zrovna na pracovní cestě. Prý nějaké dvoutýdenní workshopy, nebo něco tomu podobného, vybraných psychologů ve Vídni…

Začalo to oslavou vítězství lektvarové soutěže..

Ani jsem nevěděla, že nějak probíhá.. byla jsem na školním kole a pak to posunula na žebříčku priorit někam ke spodním příčkám. Každopádně…

 

V moment, kdy jsem se dozvěděla, že si můžeme na oslavu přivést kohokoli, jsem se cítila, jakoby mně někdo hluboko do srdce zasadil sazeničku naděje a celý den až do večera ho zaléval konvemi vody. Konkrétně mám na mysli část : „blablabla..můžete si přivést koho chcete.. blabla… nebo třeba RODIČE..“

I kdybych v tu dobu byla v té největší depresi, rázem bych byla jiným člověkem. Nastal ovšem zádrhel. Nemám sovu. Kolejní sova je pryč. Žádný učitel není k dostižení. Jak mám mámě poslat přes půl země dopis, že má ještě dnes všeho nechat a přijet za mnou na kouzelnickou oslavu.

Kytička vádla každou minutou.

Ale pak se objevila převeliká Vin s galony vody! … Vlastně jen s nabídkou, že mohu použít její sovu… Byla jsem jí neskutečně vděčná.

 

S klidnou hlavou, že maminka dostane můj dopis jsem se vydala na kolej. Musela jsem si vzít ty šaty co mi koupila na Vánoce a pořádně se nastrojit. Vždyť si dá celou tu cestu, aby mě viděla! Nemohla jsem se dočkat večera. Nikdy jsem se v životě na nic víc netěšila. Odpočítávala jsem hodiny, minuty a pak už jen vteřiny do toho, než se lidé ze síně vyhrnou na pozemky a směrem do jakéhosi stanu, ve kterém měla oslava vítězství být. Tady jsem začala být mírně nervózní.

 

Kde se s nimi máme vlastně vůbec setkat? Co když se Vinina sova zatoulala? Co když moje máma nebyla doma, aby dostala můj dopis? Co když… a tak dál.

 

Jak se fronta ke vstupu dostávala ke mně, nervozita a strach se stupňovali.

Byla jsem na řadě a po mamince ani stopa.

 

Třeba se jen zpozdila, kvůli tomu, že není čarodějka, třeba ji museli nějak očarovat, aby na ni protimudlovská opatření neplatila..“ uklidňovala jsem se a vymýšlela si spoustu výmluv pro to, proč zrovna nestála u vyhazovače vedle mne. Naštěstí jsem mu mohla nadiktovat její jméno, aby ji kdyžtak pustil, až se dostaví. Lehce jsem se uklidnila. Stále jsem ale měla takový zvláštní pocit, že je něco špatně.

 

Seděla jsem u stolu s Wennys a Natashou a můj pohled se pokaždé stáčel ke vchodu.

Ať už vejde. Kde vězí? Nestalo se jí něco na cestě sem?

A pak mě napadlo to nejsrozumitelnější. Bodyguard si musel její jméno zapsat špatně a ona tam teď stojí venku a mrzne. Řekla jsem holkám, že se kouknu, jestli už nedorazila a jestli nevězí venku a vytratila jsem se ven. K mému zklamání, bodyguardovu dlouhou chvíli u vchodu nikdo nezkracoval svojí společností. Ani moje maminka.

 

Chvíli jsem tam stála a vyhlížela cestu od Prasinek, když ke mně přilétla sova s dopisem.

Jediný hloupý papír vyrval květinu i s kořeny, hodil ji přede mne a zadupal ji hluboko do země. Zbylo po ní jen prázdné místo.

 

.. ,ale bohužel mě čeká zítra závažná věc v práci a musím se připravit. Doufám, že si to užiješ a budeš mi o tom vyprávět! Miluju tě, máma.

 

Začala jsem brečet. Co jsem si myslela? Že jí napíšu a ona hned všeho nechá a pojede za mnou někam, kam by za normálních okolností neměla ani vkročit? Že jí můžu vytrhnout z domova a práce jenom kvůli nějaké oslavě? …

 

Ou, promiň deníčku, vlak je tady, musím si rychle najít nějaké kupé, ale neboj, neztratím notu.

 

----

 

Skvělý, našla jsem si kupé vzadu skoro na konci vlaku a mám ho celé pro sebe. Čeká mě dlouhá cesta, naštěstí bez přestupů až do Chepstow, odkud je to domů pár minut autobusem.. Nicméně, kde jsem skončila…

 

Jak jsem tak stála venku s tváří plnou slz, a dopisem v ruce, začala jsem si uvědomovat některé věci, které jsem doposud házela za hlavu. Začala jsem si uvědomovat pravou cenu studia čar a kouzel v Bradavicích. Když jsem se dozvěděla, že budu kouzelnicí, nemyslela jsem na nic jiného než až usednu do lavice během své první hodiny. A teď?.. odpočítávala jsem dny až do dne, kdy opustíme Bradavice a vrátím se do Londýna.

 

Uvědomila jsem si, že celé studium je víc jako izolace, než jako dovolená. Nemám jak se vidět s rodiči, se kterými si mohu dopisovat pouze přes dopisy. Nemluvě o kamarádech, které mám doma v mudlovském světě. S těmi si ani psát nemůžu. A i přesto všechno jsem obraná o možnost si kdykoli sednout a promluvit si s rodinou. Prostě jen tak.. Když už, tak musím čekat několik dní, než se sova dostane k nim zase zpátky ke mně.

Navíc,.. kus papíru nemůžete obejmout, a nelze do něj zapsat emoce, které znázorňuje třeba tón hlasu, nebo mámin hlasitý zvonivý smích a výkřiky mých sestřiček, když je lechtá tatínek..

 

A pak mě napadla otázka.. stojí to vůbec za to?

Stojí mi celá tahle neuvěřitelná zkušenost, za takovou cenu, kterou možná nejsem ochotná zaplatit? A to jsem teprve ve druhém ročníku. Co když se mé rodině něco stane a já tam pro ně nebudu?

Ano, mám tu spoustu skvělých přátel, ale… ale. Vždy musí existovat nějaké hloupé 'ale'. Ano, kolik lidí by dalo vše co mají za to, aby uměli kouzlit… Jenže jsem si neuvědomovala fakt, že za celých 7 let, uvidím rodinu jen přes prázdniny, budu mít hrstku přátel, z nichž většinu už nejspíš neuvidím, až odjedou někam na druhý konec světa, kvůli svému skvělému kouzelnickému povolání..

Hádám, že pochybností už se nikdy nezbavím. Jsou jako virus v mojí mysli. Postupně ji napadnou celou a já nebudu přemýšlet nad ničím jiným… Přála bych si, abych měla více možností, ale to bohužel nejde. Tak či tak, něco mi bude stále chybět… nesnáším rozhodování.. i když jako bych měla na výběr…

Jak se ti líbí mudlovské kariéry, deníku?

 

*přes celou stranu je nakreslený a několikrát obtažený červený otazník*

 

Komentáře

:)

Chválím zápis. Moc se mi líbí, že se Katie těší na rodinu jako normální dítě a nevymýšlíš pro ní nesmyslné historky jako rozhádaní rodiče, mrtvá půlka příbuzenstva a tak podobně... vždyť to znáš.. :))
Jen tak dál, je to super.

Re: :)

Vím co myslíš no.. :D :)
A moc děkuju ^^ :))

Přidat nový příspěvek

*vidíš jednoduchý, černě obalený deník nadepsaný: Katie Vayne, Nebelvír.*

*Na zadní straně je od mladší sestřičky vidět obrys jednorožce*