Auto nebo koště?

Ahoj deníku.

Asi bych měla začít omluvou za to, že jsem tak dlouho nevyužila tvých služeb. Ale neboj vysvětlím ti proč. 

Jo a taky promiň, že ti Orfea pomalovala růžovou pastelkou zadní stranu. Snažila jsem se toho zbavit, ale moc mi to nevyšlo, eh. Snad máš rád jednorožce.

Asi bych měla začít s tím, kde jsem celý ten rok byla. Je to trochu složitější.

Když jsem minulý rok a prázdninách přijela domů, myslela jsem, že se zdržím zase na pár dní, abych splnila všechny rodinné povinnosti, které zahrnují návštěvy prarodičů, štípání tváří od babičky, dlouhé večery u krbu a dovádění se sestřičkami, a zase popeláším zpátky do kotle. 

Avšak když jsem přijela tak to bylo jinak. Samozřejmě jsem se rodinným povinnostem nevyhnula, ale také k nim přibyla ještě dlouhá konverzace s mámou na téma co se bude dít další rok. 

Byla jsem překvapená z toho, co mi řekla.

Shrnu tedy její dvouhodinový proslov do několika vět, protože se obávám, že na citaci by mi nestačily strany. 

Zkrátka a stručně mi řekla, že když mi bude patnáct, tak kdybych byla mudlou, tak bych nastoupila na střední. Překvapilo mě už že o tom jenom mluví. Řekla, že kdybych nadcházející rok zůstala doma a pilně se vzdělávala, byla bych schopná dohnat ty dva roky, které mi v Bradavicích utekly a pak by tu byla možnost, že bych se vydala směrem, který kouzla rozhodně neobsahuje. Prostě že bych Bradavice a můj pokoj na koleji vyměnila za můj pokoj doma a nějakou střední školu tady kolem Tutshillu. 

Jo, teď si asi myslíš, že jsem rozhodně řekla ne, protože kouzla a čáry jsou prostě jedinečný a možnost studovat v Bradavicích se nenaskytne každýmu. Taky jsem si myslela že tohle bude moje odpověď.

Jenže když jsem si večer šla lehnout, tak jsem nad tím najednou začala přemýšlet a neznělo to tak špatně. Ba naopak, znělo to moc lákavě. Od té doby mi to začalo vrtat hlavou. 

Přemýšlela jsem nad tím každý den, povídala jsem si o tom s tátou a i s ostatními rodinnými příslušníky, kteří místo auta používají letax. 

Moc mi to nepomohlo.. všichni mi řekli vesměs to, že je to moje rozhodnutí, a že si to mám pořádně rozmyslet. Fakt mi pomohli...

Až pak babička mi vnukla zajímavý nápad.Kdybych rok zůstala doma a doučila se všechny ty věci, vynechala bych jeden ročník a nejela do Bradavic, získala bych ještě víc času na rozmyšlení toho, co vlastně chci. Pak bych se teprve mohla rozhodnout, co mě baví víc.. A mě to znělo jako skvělý plán.

Jenže rok utekl jako voda, a já mám v hlavě stejnou kaši jako o minulých prázdninách. Až na to, že teď se do toho přimíchaly ještě lomené výrazy, zlomky, a další věci které chápu asi tak, jako teorii formulí.

Začla jsem balit a připravovat se na cestu do Kotle. Strašně moc jsem se těšila až všechny zase uvidím. Hlavně Wennys, Nat, Andyho, kterého jsem ovšem už dlouho neviděla, takže nevím co čekat, Marry a další...

Tolik mi toho za ten rok muselo utéct! 

Když jsem ovšem přijela do kotle, skoro nikdo tam nebyl. Všichni asi jeli na toto léto domů, nebo nevím, ale opravdu tak nebyla ani noha. Maximálně ty od stolu. 

Ubytovala jsem se a řekla si, že se teda projdu na příčnou, když už nikoho nepotkám, tak alespoň kouknu, jako moc se za ten rok změnila. 

Byl to nádherný pocit si zase potěžkat svoji hůlku a zaklepat na těch pár cihel.

Dlouho jsem procházela pustou ulicií, až se naproti mě vynořila známá tvář. 

Byl to Harw. Pozdravila jsem ho a chvíli jsme si povídali. Pak mě pozval na jídlo, ať tam nestojíme jak tvrdé Y.

Nikdy jsem si s ním nebyla moc blízká. Nevím, přišlo mi, že je prostě jiný než ostatní. Takový typický knihomol. Ale mile mě jeho společnost překvapila. Dlouho jsem si povídali o tom, co jsem za ten rok dělala a opravdu jsem se dost nasmála. 

Jo a taky mi dal tip na výbornou knihu! Musím si to zapsat než to zase zapomenu a zítra skočím pro ni do knihovny někam tady v Londýně. Píseň ledu a ohně.

Vyprávěl mi o čem to zhruba je a zní to fakt fantasticky. Musím fakt uznat, že se s ním skvěle povídá. 

Nicméně Harw musel jít a já si šla taky vybalit na pokoj. I když jsem tam vlastně nedošla no.

Po cestě na pokoj jsem potkala další osůbku a tou byla pro tentokrát El. Ani si nepamatuju kdy jsem ji viděla naposledy. 

A neskončily jsme nikde jinde než zase v cukrárně. 

Jestli půjdu do cukrárny s každým s kým jsem se tak dlouho neviděla, tak mě v září budou muset kutálet za vlakem.

Dlouho jsme si povídaly. Ukázalo se, že ani El nebyla minulý rok v Bradavicích. Byla v Americe a taky se věnovala mudlovkému studiu, což mě překvapilo. Ale jsem ráda, že v tom nejsem sama. 

Nakonec jsme spolu šly lovit ryby. El mi taky chyběla.. I když jsme se nerozloučily posledně v nejlepším, je to skvělá kamarádka a tou mi i zůstane. 

Teď zbývá najít Wennys. 

KOMENTÁŘE

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

*vidíš jednoduchý, černě obalený deník nadepsaný: Katie Vayne, Nebelvír.*

*Na zadní straně je od mladší sestřičky vidět obrys jednorožce*